HOLOCAUST

 

Holocaust (z řeckého: ὁλόκαυστον (holókauston): holos, „kompletně“ a kaustos, „spálený“), známý také jako Šoa (hebrejsky: שואה) a Churben (jidiš: חורבן) je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Někteří termín rozšiřují i na pronásledování a vraždění dalších etnických a náboženských skupin, homosexuálů či politických odpůrců režimu.

Oběti

 

Hlavní obětí holocaustu byli Židé. Holocaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung der Judenfrage), kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Obvykle používaný počet židovských obětí je 6 miliónů, Raul Hilberg ve své knize The Destruction of European Jews uvádí číslo 5,2 miliónu. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých). Údaje jsou neustále zpřesňovány a doplňovány, také díky zpřístupnění některých informací získaných až po rozpadu SSSR v r. 1991.

Oběti	zabito
Zajatci ze SSSR	2–3 miliony
Poláci	1,8-2 miliony
Političtí vězňové	1–1,5 milionů
Srbové	330 000 - 500 000
Romové	220,000–500,000
Svobodní zednáři	80 000–200 000
Hendikepovaní a postižení	200 000–250 000
Španělští váleční zajatci	7 000–16 000
Svědci Jehovovi	2 500–5 000

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dalším terčem vyvražďování byli Romové, s odhadovaným počtem obětí 220 tisíc (některé odhady uvádějí až 800 tisíc), což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace.

Pronásledováni a vražděni byli také příslušníci slovanských národů, homosexuálové, jehovisté, lidé s nějakým tělesným či duševním postižením a političtí odpůrci nacismu. Celkový počet těchto obětí německých válečných zločinů se odhaduje na 12 ^{až 26 milionů.}

^{[editovat] Připomínání obětí holocaustu}

^{Oběti holocaustu si mnoho států světa připomíná 27. ledna, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz - Birkenau Rudou armádou.}

^{Nejhrůznějším prostředkem holocaustu byly vyhlazovací tábory, které představovaly doslova továrny mající za účel s maximální efektivitou zabíjet dodávané lidi a zlikvidovat jejich mrtvoly. Další Židé podlehli pogromům, byly povražděni polovojenskými a protižidovskými komandy nebo zahynuli v důsledku živoření za nelidských podmínek při transportu, v koncentračních táborech nebo v ghetech.}

^{Nejúčinnějším a nejhrůznějším prostředkem německého holocaustu byly vyhlazovací tábory, kde se hromadně popravovalo zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější byl Cyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány.}

^{Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 nechal Adolf Hitler na území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:}

1. ^{Chełmno (Kulmhof) (8. prosince 1941 – 17. ledna 1945, přibližně 320 000 obětí}
2. ^{Osvětim (Auschwitz, Oświęcim) – Původní tábor byl zřízen na místě opuštěných kasáren v dubnu 1940, existoval do ledna 1945, velitelem byl Rudolf Höß. Později v roce 1941 se rozšířil o KL Auschwitz II – Birkenau v nedaleké Březince a v roce 1942 následoval KL Auschwitz III v Monowicích. Počet obětí je odhadován na 630 000 až 1 400 000. Tábory v Osvětimi a Březince jsou dnes přístupné veřejnosti.)}
3. ^{Majdanek (červenec 1941 – červenec 1944, 78 000 až 360 000 obětí)}
4. ^{Bełżec (březen 1942 – červen 1943, 600 000 obětí)}
5. ^{Sobibór (květen 1942 – říjen 1943, 250 000 obětí)}
6. ^{Treblinka (červenec 1942 - říjen 1943, nejméně 870 000 obětí)}

^{Nacistické Německo se při likvidaci Židů soustředilo nejen na německé Židy a ty nacházející se na území, nad nímž získalo v průběhu války kontrolu. Vyžadovalo též vydání Židů po svých spojencích a satelitech. Různé státy se k této otázce postavily různě. Za jeden z nejvstřícnějších států lze označit Slovenský štát, který nejenže Židy vydával z větší části z vlastní iniciativy, ale navíc za jejich odvoz nacistickému Německu z vlastní iniciativy platil (nutno ovšem dodat, že vydávání bylo několikráte přerušeno a dokončeno bylo až po propuknutí slovenského národního povstání). V řadě dalších zemí bylo vydávání ve větší míře uskutečněno až na nátlak nacistů podpořený růstem moci pronacistických bojůvek a radikálním oslabení centrální vlády (např. Maďarsko). Velmi vlažný přístup k pronásledování Židů měla Itálie, byť i ona přijala protižidovské zákony. Zcela odmítavě se k celé záležitosti postavilo Finsko, které žádné protižidovské zákony nepřijalo a přes silný nátlak striktně odmítlo vydat nejen své občany židovského původu, ale i drtivou většinu Židů uprchlých ze zemí, které nacistické Německo ovládlo.}

 

^{V řadě zemí, které své židovské obyvatele a uprchlíky vydávaly, byly deportace přerušovány a pozastavovány díky diplomatickému úsilí neutrálních zemí. Významná byla snaha zejména Vatikánu, který opakovaně protestoval proti deportacím především na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku, kde byl jeho diplomatický vliv nejsilnější a kde byla podle jeho vedení naděje na pozitivní účinek protestů. V Maďarsku v srpnu 1944 vedl papežský nuncius Angelo Rotta společnou delegaci pěti šéfů diplomatických zastoupení neutrálních zemí protestujících proti vydávání Židů do Německa (protest připojilo Portugalsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko).}

^{Ve světě byl 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu.}

^{Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce úřadů a úředníků českých.}

^{Před druhou světovou válkou žilo na dnešním území ČR přes 120 tisíc Židů; 26 tisícům se podařilo do roku 1941, kdy bylo protektorátními úřady vystěhováni se zakázáno a současně začaly transporty, emigrovat. Přes 80 tisíc osob bylo během holocaustu za druhé světové války vyvražděno).}

^{Silnou kritiku si v moderní době vysloužilo rozhodnutí Československa z roku 1938, kdy zakázalo rakouským Židům vstup na své území a vrátilo do Rakouska do rukou nacistů tisíce židovských uprchlíků. Řada z nich raději dala před návratem přednost sebevraždě přímo před československými strážci hranic, než by se do Rakouska vrátila.}

^{Standardní interpretace holocaustu stojí na 2 tezích:}

1. ^{oloHcaust je ojedinělá historická událost. Opačné tvrzení je „nemorální ekvivalence“.}
2. ^{Holocaust je vyvrcholení iracionální, po staletí soustavně pěstované nenávisti nežidů k Židům.}

^{Holocaust je často terčem zpochybňování. Samo zpochybňování (či popírání) holocaustu nemusí nutně znamenat, že všichni popírači tvrdí, že se holocaust nestal. Spektrum názorů je v tomto případě velmi široké a zahrnuje jak tvrzení o neexistenci a neuskutečnitelnosti holocaustu (Ernst Zündel), tak i tvrzení, která holocaust zlehčují (David Irving, Jean Marie Le Pen) nebo přiznávají perzekuci Židů, ale odmítají, že by nacistický režim plánoval jejich cílené vyhlazení, případně se snaží vedoucí postavy nacistického režimu zbavit za holocaust odpovědnosti.}

^{Lidé zpochybňující holocaust netvoří homogenní skupinu, ačkoliv většina z nich vykazuje společné znaky a názorové tendence (např. snaha o revizi výsledků druhé světové války, odpor ke státu Izrael, který je za architekta „osvětimské lži“ označován apod.).}

^{Z politologického hlediska patří „popírači“ Paul Rassinier, Roger Garaudy, Pierre Guillaume, Serge Thion ke komunistické, socialistické či umírněné levici, např. Ernst Zündel a Horst Mahler k neonacistům, Andrew Allen, Robert Faurisson, David Cole, Bradley Smith a třeba Richard Widmann k liberálům, David Irving a Mark Weber k radikální pravici a Germar Rudolf, Carlo Mattogno či Werner Rademacher ke konzervativcům.}

^{Z náboženského hlediska jsou mezi popírače řazeni křesťané různých vyznání (např. Germar Rudolf, Michael A. Hoffman, Robert Countess), šíitští i sunnitští muslimové (např. Ibrahim Alloush, Mahmúd Ahmadínedžád a Ahmed Rami), židé (např. Josef G. Burg, Roger-Guy Dommergue, David Cole, Stephen Hayward) i ateisté (např. Bradley Smith a Robert Faurisson). Z hlediska složení podle národnosti, státní příslušnosti, profese či vzdělání jde o též vysoce heterogenní skupinu, z hlediska pohlaví (genderu) převládají muži.}

^{V mnoha státech světa (včetně České republiky) je toto hlásání teorie tzv. Osvětimské lži hodnoceno jako trestný čin. Trestnost vyjádření názoru na historii je předmětem různých sporů a zastánci svobody slovy proti takovéto politické perzekuci často protestují a to bez ohledu na osobní sympatie či antipatie k politicky stíhaným.}

^{Popírání některých aspektů holocaustu, ve výjimečných případech holocaustu jako celku, je jedním z proudů historického revizionismu, ale může mít též podobou politických vyjádření, typickým příkladem jsou politické proklamace Mahmúda Ahmadínedžáda. Mezi nejznámější popírače holocaustu patří Ernst Zündel (autor knihy „Zemřelo skutečně šest milionů?“), Fred A. Leuchter (autor tzv. „Leuchterovy zprávy“, jejímž cílem bylo popřít existenci plynových komor v táborech a používání plynu Cyklon B), David Irving (autor řady knih s tematikou druhé světové války) a Robert Faurisson.}

^{K.H.Frank-český řezník}